16. listopadu 2017 - v posteli s Marilynem Mansonem

17. listopadu 2017 v 13:13 | Soulless |  Bestiální dny
Ahoj!
Pro ty, co mě nesledují na instagramu a instastories - nečekejte žádný děsně záživný příběh. Nebo nějakou svěřovačku plnou sexuálních fantazií. Ne, mluvím jen o knize, kterou si, stonajíc, čtu v posteli.
Kontroverzní, pravda, lechce znechucující a šokující, ale... to už beru jen jako pozitivum. Čtenář jednadvacátého století je dost imunní a znechutit a šokovat ho je poměrně složitý úkol.


Nechci vám úplně spoilerovat, pro případ, že byste se do čtení také chtěli pustit. Já s tím otálela dlouho a to z jednoho prostého důvodu. Já, ani Harry jsme ji nevlastnili v papírové podobě. A u knihy z knihovny jsem měla strach, že bych pak tolik litovala, že ji nemám, že bych byla v pokušení ji ukrást.
Což bych teda neudělala.
Zaprvé jsem hodná holka.
Zadruhé by mě neskutečně štvalo to, že je orazítkovaná knihovnou.
Jo, pak ještě zbývalo přečíst si ji v elektronické podobě, ale ten nápad se mi taky moc nezamlouval. Mám tablet, Harry má čtečku a já se stejně nikdy neodhodlám takhle něco číst. Správné knihy mají křivky, šustící stránky, vůni papíru a možná i inkoustu. Držet placku, která se po všech stránkách podobá víc prkénku na krájení sýra, než knize mi nestačí a spíše mě to otravuje.
Nebylo žádné uspokojivé východisko.

S Harrym jsme po ní často po internetu pátrali, ale protože český výtisk byl jen jeden, bylo téměř nemožné ji sehnat - a když už, tak za astronomické částky.
Nejednou Harry řekl, že svým rodičům asi nikdy neodpustí, že mu tu knihu kdysi odmítli koupit. :D
Nicméně jsem pak při brouzdání na Martinusu zjistila, že se chystá dotisk a moje srdce zaplesalo. Knihu jsme si okamžitě předobjednali.

Jakmile jsme ji měli doma, zmocňovala se mě pomalu až extáze, že už si to konečně přečtu a nebudu pořád jen poslouchat blábolení o tom, jak je to boží a úžasná a šokující a perverzní a bla bla bla kniha.
Studentský život je v tomhle ale celkem na hovno - buďto nemáte čas, nebo nemáte soukromí.
A zrovna knihy, ve kterých toho uslyšíte hodně o sexu, drogách a satanismu... ty prostě chcete číst doma. Jednak se vyhnete podívným pohledům v tramvaji od lidí, kteří vám čtou přes rameno, znechuceným pohledům slečínek na VŠ (u kterých ani nevíte, zda je důvodem pro znechucení téma knihy, nebo kniha jako předmět a čtení, jakožto nemoderní a zastaralá činnost, kterou provozují jen psychopati) a v neposlední řadě také trapným rozhovorům.
Myslím rozhovory typu:
Osoba kolemjdoucí: "Jé, ahoj! Co to čteš!"
Vy: "Dlouhou trnitou cestu z pekla..."
OK: "Hmmm, to neznám...."
V: "No, to je vlastně životopis Marilyna Mansona, víš."
OK: "Aha! A o čem to tak je?"
V: "No, teď zrovna jsem na začátku, ale před chvílí jsem dočetla o zoofilním pornu jeho dědečka a sbírce použitých vibrátorů. Chceš si o tom popovídat?"
Přiznejme si, že taková situace není zrovna společensky obratná.
A já občas taky nejsem úplně společensky obratná a zapomínám, že někomu by představa použitého vibrátoru mohla vadit, pokud zrovna vedle svačí, nebo tak něco.
Doufám, že už chápete, proč jsem chtěla mít na tuhle konrkétní knihu soukromí.
Na kupičku přihoďme ještě ten důvod, že jsem z těch žen a dívek, co v pubertě nad Mansonem slintaly (dobře, občas možná ještě i tak polehku slintnou :D), což většina mých "kolegyň" nechápe. Vsadím se, že i pro dost z vás bude Manson prostě taková dost kontroverzní postava, spíše divná a úchylná, než jakkoli sexy. Ale já mám ráda divné lidi. A možná bude něco pravdy i na tom, co sám o sobě Manson řekl, tady opět použiju citaci:

"People are bored because they´ve done everything they can do. So now the fear of death is the only thing that gets them excited. That´s why some people have made me into some type of sex symbol. I´m death on the wheels the way I look."

... aaaa konec citace.
Upřímně nevím, jestli je to jiný vkus, nuda, záliba v divných lidech a nebo něco úplně jiného... každopádně já stále trvám na tom, že je sex symbol. Dostal se na seznam* (*seznam = seznam mužů, s kterýma bych něco měla, no matter what. Vynalezly jsme ho v opilosti s kamarádkou a víc asi není třeba říkat, co? :D) asi jako úplně první.
Osobně si myslím, že je to prostě fakt, že Manson byl můj první krůček stranou od hudby, která byla mainstreamová a psalo se o ní v Bravu a Popcornu. A teď teda nemyslím klasiky, které od nej zná každý! :D
Prostě byl celkem zásadním milníkem mé puberty a mého mládí a hádám, že tak jako nikdy nezapomente na první sex a na první pusu, nezapomenu na tenhle první krok stranou, někam k temnější hudbě.
Je to vlastně logické, že tomu přikládám takový význam - hudba a hudební vkus v následujících letech tvořily můj styl, mou osobnost a dokonce i vztahy.
To může znít povrchně, ale vysvětlím - se svými kluky jsem se samozřejmě potkala skrz kamarády. A s kamarády mě pojil nejvíc právě ten hudební vkus. Ono kolem těch čtrnácti, patnácti toho nemáte zase tolik, o čem byste si povídali, že... :D. Prostě je mi jasné, že kdybych se v nějakých desíti či jedenácti nedozvěděla z nějakého článku pro rodiče, že bych jako jejich dítě v žádném případě Marilyna Mansona poslouchat neměla, protože je to (teď to fakt přeženu) čisté zlo, nebyla bych dneska sama sebou, protože bych byla úplně někým jiným.
Neměla bych Harryho, pravděpodobně bych vypadala úplně jinak. Nebo bych se ke všemu dohrabala až později, než se to mělo stát.

Zkrátka a dobře, označuju objevení Marilyna Mansona a konkrétně songu "Beautiful People" za jasný bod zlomu, ve kterém se začínala utvářet moje osobnost.
Tipuju, že bych se na tohle "zcestí" (velmi obrazně, protože já na žádné zcestí nešla a tenhle vývoj jsem prožila v pohodě, mozek mi zůstal v hlavě, koukejte!) došla i později, ale asi by to nebylo stejné. Protože kdybych k tomu nebyla tak nějak "předurčená" (a to je zase hodně silné slovo, ale dneska mám náladu být dramatická), mohla jsem si taky říct "pane bože!" odložit ten článek, interpreta vrýt do zakázané kolonky a být úplně někdo jiný.
Naštěstí jsem vždycky byla ten člověk, kterému řeknete "hele, tohle nedělej, jo?" a on si řekne "hmmm... a na just to tak zkusím!". Což je i dost špatná vlastnost, za předpokladu, že to s vámi někdo myslí fakt dobře.
Za dobu dospívání jsem se pak snažila si vybudovat nějaké to kritické myšlení, které mi později pomohlo usoudit, jestli bych měla i přes doporučení zkusit běžet hlavou proti zdi, nebo se na to rovnou vysrat.
A beztak to nebyl moc dokonalý smysl, protože jsem si několikrát rozbila hlavu o tu imaginární zeď - viz třeba já a cigarety.

K čemu se ale chci dohrabat - a tak to radši zkrátím a dohrabu se tam - je to, že u mě bude mít Brian Warner alias Marilyn Manson vždycky "místo v srdíčku", řečeno dnešním slangem. Protože ho považuju za jeden z těch zlomových bodů. I když si dneska kriticky myslím, že je kravina přikládat zásluhy jedné události - hlavní zásluhy máme my sami, velký podíl má madam náhoda. Možná, protože jsem sentimentální, řeknu, že spoustu z toho má na starosti osud.

Šli jsme na to kolem a kolem, ale doufám, že teď si už aspoň maličko dovedete představit, jaký mám k MM vztah. A myslím, že s Harrym ho docela sdílíme, i když jsem to s ním nikdy takhle do hloubky neprobírala. Hmm, měli bychom si o tom asi pokecat!
Teď už asi chápete, proč bylo pro mě důležité dostat tuhle knížku do rukou.
Je to prostě... láska a nostalgie!

Dneska jsem už úplně někdo jiný, než ten člověk, kterým jsem chtěla být v pubertě. Jsem mnohem víc "basic bitch", než bych chtěla být! :D Což je ale jen dobře. Člověk nemůže žít v žádném extrému. Ono to ničí. Klíčem je najít si pro sebe tu správnou směs. Ten poměr.
Uvědomte si, že jsme možná trochu jako parfémy, plechovky Coca Coly, nebo tak něco.
Nemůžeme být zajímaví, přitažliví a fajn, pokud bychom byli jen z jedné "ingredience". A ani ingredience nejsou tak zásadní, jako jejich poměr. To je to, co nás činí životaschopnými a také originály.
Nikdo z nás nemá vyloženě jedinečné rysy - povahové, ani vzhledové. Toho jsme si asi vědomi.
Nicméně, najít člověka, který je s vámi jednoduše zaměnitelný ve všech faktorech, kombinacích a jejich poměru, to už bude o dost složitější!

Jo. To všechno si uvědomuju nad jednou knihou, o jednom člověku, který je pro mnoho lidí vlastně jednoduchý, lehce čitelný a neužitečný.
Musím však říct, že pro mě není žádnou modlou, jako by se vám možná na první pohled mohlo zdát. Vůbec. Naopak si myslím, že může být dost velký pozér, nebo absolutně příšerný člověk. Nevidím důvod, proč bych ho měla vyzdvihovat, až na ten jeden - že to byl právě jeho životopis, který mě donutil se takhle zamyslet.

Jsou dobří lidé. Špatní lidé.
Černí. A bílí.
A nebo to není tak jednoduché.
Na první pohled hrozba může být mnohem menší hrozbou, než osten jedu pečlivě ukrytý pod vrstvami hebkého sametu a zahlazen maskou úsměvu.
Ještě si nejsem jistá, zda jsou více k vážení lidé, kteří vám pomáhají a staví vás na nohy, nebo naopak ti, kteřé vám pod ně hážou klacky a kameny. Asi to není úplně jasné.

Ale teď, v tuto chvíli si jsem dost jistá tím, že si musím vážit lidí, kteří mě donutí se zamyslet.
Zamyslet se a hledat spojitosti. Přemýšlet jinak než jen "dobře" a "špatně" a "černě" a "bíle".
Vidět mezi svítivou bílou a temnou černou ještě spoustu odstínů šedivé.
No a samozřejmě si musím vážit lidí. kteří dokáží šokovat i ty otrlé.
Protože projít davem bez povšimnutí může být hezká a užitečná vlastnost, ale nakonec neplodí nic.
A já se cítím být jednou z těch, kteří chtějí, aby tu po nich něco zůstalo...

....

Tady to utnu.
Doufám, že se vám článek líbil. Bylo to zase něco jiného.
Budu ráda, když mi napíšete jakýkoli váš postřeh! :)
Dnes, 16.11., už jeden článek vyšel, takže tento pravděpodobně zveřejním zítra.
Mějte se fajn.
A čtěte a přemýšlejte - je to důležité! :)

SOULLESS

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama