31. října 2017 - Happy Halloween!

31. října 2017 v 19:46 | Soulless |  Bestiální dny
Ahoj vám všem!
Rozhodla jsem se zkusit psát články zase trochu jinak... postupně.
Možná to zní lehce zmatečně, ale "postupným" psaním myslím to, že je budu dávat do rozepsaných, během dne doplňovat a na konci dne zveřejním. Taková je vize. Takový je plán. Uvidíme jak to dopadne.


Jak všichni jistě víte, dneska je Halloween! :)
Dobře, možná to nevíte všichni, nebo je vám to jedno, protože si říkáte, že je to americký svátek a takové ty věci. Jasně, mohla bych tu do vás hučet, že je to vlastně původně keltský svátek a že mnoho z nás je potomky keltského obyvatelstva... ale proč? Je pravda, že Halloween ještě nemá v ČR úplně tradici - ale pomalu se to mění.
Já se budu teď omlouvat tím, že ačkoli to není u nás zakořeněný svátek, jsem studentka anglistiky a amerikanistiky a mám to v krvi. Nebo se prostě nebudu vůbec omlouvat a vymlouvat a oznámím vám, že mě Halloween prostě baví! Pokud ho nemáte rádi, vymlouvat vám to nebudu, samozřejmě. :)



Včera jakmile jsem se vrátila domů od doktora (nepěkný zánět v uších, víkend pohotovosti, spousta kapek a utrpení), pustila jsem se do své dost tradiční činnosti - Halloweenských perníčků.
Jsou to klasické perníčky, nebo více méně to, jak já si klasické perníčky představuju, vykrájené formičkami, které jsem před už docela dlouhou dobou koupila v Tescomě. Nebo jsem donutila přítele, aby je koupil ze společných peněz na domácnost, protože bez nich naše domácnost nemůže fungovat. Něco z toho to bude.
Ale ať už to bylo tak či tak, jsou to boží vykrajovátka - zahrnují netopýrky, čarodějnice, duchy, hrobečky, rakve, dýně... a to je myslím vše.
Dneska jsem hned při snídani tuhle fotku přidala na instagram, abych odstartovala Halloweeeeeen! :)


Pak jsem se nalíčila. Jo, není to nic světoborného, prostě last-minute Halloween idea. Při snídani jsem už přemýšlela, co bych se sebou mohla na dnšek provést - bylo nám nabídnuto, že můžeme na praktický jazyk přijít v kostýmech. Já nejsem úplně kostýmová, ale aspoň něco jsem se sebou provést chtěla. "Zmlácený" vzhled byl fakt rychlovka - zabralo mi to ještě míň času než moje obvyklé líčení. Pokud byste se chtěli inspirovat aspoň takovýmto velice lame zpracováním, věřte, že na tom nic není.
Do svého obvyklého make-upu jsem přidala trochu nadrceného bílého stínu, pro větší pobledlost (pokud to u mě ještě jde). Vykonturovala jsem si tváře výrazněji než obvykle, což nevypadá na běžné nošení dobře, ale nemocnému vzhledu to pomůže. Na to vše přišla vrstva transparentního pudru. Na vnitřní linku jsem nanesla červený stín, což vám ponůže vypadat, že jste posledních několik nocí nespali (tohle mám často i autentické :D). Pod oko jsem pak lehce nanesla tmavomodré stíny a vytvořila poměrně přesvědčivé kruhy pod očima.
Pak už přišlo na řadu jen hraní si s "modřinami", což je záležitost ani ne minuty. Prsty jedné ruky jsem postupně nabrala stíny - žlutý, světle zelený, fialový a tmavomodrý. Tyhle barvičky už jsem pak jen vrstvila přes sebe. Nakonec jsem nalepila na obličej dvě náplasti a popatlala je tmavorudou rtěnkou. Stejně jako levou polovinu rtů. Následně jsem to všechno ještě rozmazala. A tradá. Není to zrovna maskérské veledílo, nic složitého, ani dramaticky působícího, ale je to aspoň lehké halloweenské vyblbnutí! :D


Nejlepší kostým měl spolužák Aleš. Pokud se nějak dozví, že tu skončila jeho fotka, snad se nebude zlobit. :D Už jsem tenhle kostým viděla na netu, naživo ještě ne. A bylo to fakt super. Kdybychom měli nějakou soutěž kostýmů, určitě by ji vyhrál! :)


Že vám prezentuje Mexičan, to se stává jenom na Halloweena! :D
Mimochodem, mám i fotku, na které jsme všichni my lidičkové v kostýmech, ale tu už sem dávat nebudu. Je na ní hodně lidí a mohli by se na mě naštvat a snadno by si domluvili nějaké alibi. A tak. :D


Náš vyučující nám pak pustil klasického Drákulu, což bylo super! :) Není to sice nějak propracovaný horor (přece jen už je pěkně starý), ale je to naprostá klasika. Drákulovy pověstné hypnotizující pohledy nás vždycky spíše rozesmály, ale to nevadí, prostě jsme si užili Halloweenskou hodinu! :)


Baštili jsme u toho perníčky, které jsem upekla. Měla jsem k nim i speciální Halloweenské ubrousky s mlsnou příšerkou! :D

Po téhle Halloweenské hodině jsem šla na chvíli ven na cigaretu a užívala si nechápavé pohledy kolemjdoucích. Cigaretou myslím svou cigaretu/necigaretu bez nikotinu.
Pak jsem šla na svou historicky první poradu s vedoucím své bakalářské práce. Stále se bojím, že to nedám, ale... uvidíme. Snad ano!

Potom byla přednáška sociologie pro nesociology... vlastně nic zajímavého, co bych vám mohla říct.

Po přednášce jsem šla do Zootu vyzkoušet si čtyři džínové bundy. Ze všech čtyř mi nebyla ani jedna. Jedna měla krátké rukávy a zbylé tři mi byly neuvěřitelně široké v ramenou. Asi nejsem zrovna typ na džísky. No neva.
Potom jsem se chtěla vrhnout do Alberta, nakoupit nějaké suroviny a hnát se domů uvařit si nějaké to zdravé a dietní jídlo. Cestou jsem ale nějak změnila názor.
Proč bych si měla, sakra, zapisovat pořád všechno do aplikace a snažit se, abych měla přesně doporučené procento tuku, přesně doporučené procento proteinů a přesně tolik cukrů, kolik bych měla mít... proč?! Proč si mám vlastně plánovat jídlo, na které ve skutečnosti ani nemám moc chuť, a to jen proto, že má hodně bílkovin?!

Zavrhla jsem tedy pomyšlení na to, že si doma splácám nějakou bílkovou omeletu a rozhodla se, že si zajdu na oběd do UGA, na to hrozně dobré kuře s rýží a arašídovou omáčkou.
A jak jsem se rozhodla, tak jsem i udělala.
Cítila jsem se trochu... nejistě. V mozku mi blikalo poplašné světélko - POZOR! POZOR! Chystáte se udělat něco mimo svůj plán!!! Jste si jisti, že chcete pokračovat?!
Chtěla jsem pokračovat.
A tak jsem došla až do restaurace a objednala si přesně to jídlo, na kter se mi sbíhaly sliny. Pak jsem se usadila ke stolečku a čekala na něj.


Tohle je ono. Možná se to nezdá, ale wow, je to opravdu VELKÉ jídlo. A hlavně hrozně syté. Člověk je z něj až neuvěřitelně nacpaný. Pokud milujete arašídy asi tak jako já, tohle si FAKT dejte. Je to výborný.
Seděla jsem v Ugu a byla jsem tam SAMA a NEPLÁNOVANĚ. Ač se vám to může zdát jako naprostá blbost, pro mě to bylo jako vstoupit do divokého snu. Nikdy nedělám věci spontánně. To můžou dělat lidé, kteří si jsou jistí sami sebou. A mají svůj život pevně v rukách. Jako bych alespoň na malou, maličkou chvíli měla svůj život pevně v rukou a věřila si.
Tak jsem se cítila, což je dost bláznivý pocit, když si představíte, jak neobvyklý zážitek pro někoho může být sezení v salaterii a žvýkání kuřete - jen proto, že se to událo spontánně a že tam nemá pojistku v podobě doprovodu. Je to směšné... a kouzelné.

Mimochodem ještě k tomu jídlu - myslím, že v Ugu si nepochutnáte, pokud máte hodně rádi JEN výrazně kořeněné pokrmy s jasně definovanou chutí. Cokoli jsem tam zatím měla já mne nezklamalo, ale nechutnalo to "typicky" kořeněně a dochuceně. Většina ingrediencí je zde ochucena velmi střídmě, takže vyniká jejich opravdová chuť. Což může být pro mnoho lidí nezvyklé, pokud jste zvyklí kořenit, solit a pepřit co hrdlo ráčí.


Po jídle jsem byla příjemně nacpaná a nechtělo se mi hned nasednout do tramvaje a jet domů. Šla jsem se tedy podívat do Knih Dobrovský, protože prostě proč ne. Zaujala mne tam kniha "Ten, kdo stojí v koutě", kterou už jsem si chtěla přečíst víckrát. V tu chvíli jsem se cítila velice příjemně a tak jsem si ji prostě vzala z regálu a rozhodla se, že si ji koupím a přečtu.


Cestou jsem ještě popadla tuhle tyčinku. Jmenuje se myslím "Double milk" a je to jedna z mých oblíbených mléčných čokoládových tyčinek. Je opravdu jemňounká a výborná. Jako kinder čokoládka pro větší jedlíky. A větši fajnšmekry. Doporučuju vám ji! :3 Myslím, že nezklame nikoho, kdo má chuť na jemnou mléčnou čokoládu.


S knihou a tyčinkou v tašce jsem se vydala na tramvaj a u ní jsem potkala ženu, která nesla košík a prodávala Govardhánky. Neměla jsem u sebe peníze, ale nakonec jsem s ní vyměnila osmdesátikorunovou stravenku za 4 balíčky sušenek. A mám radost. Jsou to totiž ty nejlepší sušenky, jaké se dají koupit. Hodně lidí se těmhle lidičkám vyhýbá, ale já ty sušenky prostě miluju. Kupovala jsem si je celou střední a kupuju je doteď.

Byl to příjemný den. Tak nějak všeobecně.
Po dlouhé době jsem se cítila poměrně jistě, jako když pevně stojíte nohama na zemi a nic vás nemůže rozhodit. (Okay, tohle je u mě asi jen iluze, ale i tak je příjemná.)
Zvládla jsem takové ty věci, které normálně nedělám - nenaplánovat si celý den, jíst to, na co mám zrovna chuť a jet tím, co je zrovna nejvýhodnější časově, ne tou tramvají, která se mi nejvíc líbí.
V tu chvíli mě napadlo, že dnes je možná den, kdy bych mohla umřít.
Ehm, to zní blbě. Zní to jako bych si říkala "dneska se mám fajn, tak půjdu a zabiju se, aby to nebylo horší" - ale tak to není myšleno. Je to myšleno tak, že kdyby mi dneska večer spadl na hlavu meteorit z vesmíru, nejspíš bych umřela šťastná. S úsměvem na rtech.
Vím, že je to hloupý popis dobrého dne, ale je to tak. Chci víc dnů, na jejichž konci bych mohla umřít šťastná.

Doma jsem dělala docela běžné věci, ale když je den fajn, je to úplně jiné.
Uklízela jsem nádobí docela s energií, napsala úkol do obchodní korespondence, zacvičila si a pak jsem si četla.
Skočila jsem si do sprchy a umyla si vlasy (ale děsně přeopatrně, aby se mi voda nedostala do nemocných uší), namazala si tělo krémem a dala si na nos, čelo a bradu takové ty slupovací pásky, co vytáhnou nečistoty z pórů.
K večeři jsem si dala to, na co jsem zrovna měla chuť a neřešila, kolik to má čeho.

(Poznámka - neřeším kalorie, nebo tak něco. Ale snažím se plánovat si jídelníček tak, aby byl aspoň trochu zdravý a držet se skladby makroživin, kterou mi doporučuje výživová aplikace. Často tedy plánuju jídla nikoli podle toho, na co mám zrovna chuť, ale co mi zrovna chybí v grafu. A to je asi trochu smutný...)

Dnešek je překvapivě hezký,
Dneska jsem si dovolila otevřít zprávy a napsat Harrymu prosté "dneska jsem asi šťastná".
Jo, ASI.
Nejsem si už jistá, jak vypadá skutečné štěstí.
Ale opravdu doufám, že to brzo zase zjistím.

A co vy?
Jak se máte?


SOULLESS
 


Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 4. listopadu 2017 v 18:03 | Reagovat

Zanět v uchu, au, to nebude nic příjemnýho. Já mám zas teď v zubu. Bože, pryč se všema zánětama a bolestí! Pryč s lítáním po doktorech a stresováním se!
Ten kostým s krabicí je fakt skvělý, na první pohled jsem se fakt zarazila, co to jako je. :D
Gratuluju ke spontánnímu rozhodnutí! :D Je to úplně jiný pocit, sedět někde takhle sama.. já se takhle odhodlávala dlouho jít třeba sama bruslit nebo na přednášku, na kterou se mnou nikdo nechtěl, jít prostě mezi lidi bez toho druhého někoho, což je samo o sobě taková obranná bariera... ale když už to jednou dvakrát uděláš, nepřijde ti to pak tak divné a cítíš se na sebe docela hrdá a příště už to není tak těžké, tak divné. :)
A co ta knížka, jaká je? :))
Jinak kalorické tabulky jsem taky nějakou dobu vyplňovala, opravdu dychtivě, protože mě to bavilo, vidět kdy mi chybí bílkoviny a kdy překračuju tuky a tak, hlavně jsem se za měsíce toho zapisování docela i naučila z hlavy vědět hodnoty jídel, co jím... ale po čase mi to přišlo strašně svazující a hlavně jsem měla výčitky, když jsem si někdy dala kousek pizzy a šla to do tabulek zapsat a viděla, jak ty hodnoty skočily do červených políček... tak jsem se pak rozhodla přestat. Ale někdy asi zase začnu, protože zase jsem trochu jako utržená ze řetězu s tím žraním... :D (Přes zimu se mi to nechce tak hrotit, člověka schovává naducaná bunda a chundelatá šála... ale jak se s přicházejícím teplem zase začnou shazovat svršky, asi zas pocítím touhu ty kalorické tabulky obnovit... :D)

2 Soulless Soulless | Web | 11. listopadu 2017 v 10:06 | Reagovat

[1]: Brrr, zuby. Nesnáším problémy se zuby! :( Ani mi nemluv, za 2 týdny mám jít k zubaři a už teď se mi "strašně chce" :/

Jojo, máš pravdu, teď jsem se překonala a chodím sama na oběd docela často :) Ale nevím jestli bych zvládla jít sama někam, kde je fakt hodně lidí. Kdo ví. Možná jednou.

Knížka byla (je :D) skvělá! :) Měla bych o ní něco napsat :)

Já jím spíš málo, než moc, což mě překvapilo! Snažím se teda dosáhnout aspoň nějakého toho doporučeného množství kalorií při sedavém životním stylu + si občas zacvičit pro uvolnění a kupodivu se mi i pohnula váha - zhubla jsem 2 kila, jím 5-6x denně a cítím se spokojeně. :) Sice se mi pořád moje tělo nelíbí, ale věřím, že se ho s pomocí terapie naučím mít ráda. A třeba něco málo půjde i ještě dolů, uvidíme.
Jen mne překvapilo, že podle kalorických tabulek jím docela často hodně tuku. Obvykle je teda moje skladba jídelníčku tak nějak instinktivně dobrá, ale pokud v něčem přeženu, je to tuk.
Zvolila jsem novou strategii a jídlo si zapisuju až večer, jen jako přehled prostě. :D Neplánuju si ráno, kolik gramů bílkovin sním a tohleto. A je to v pohodě, minimálně teď. Uf.

Ale prosímtě, ty hodně sportuješ, takže určitě nemáš problém s třesoucím se zadkem a stehnama jako někdo (*ukazuje na sebe*). :D

3 Keiji Keiji | Web | 11. listopadu 2017 v 16:46 | Reagovat

O knížce určitě napiš! :D Jsem zvědavá. :) A nejen proto, že na přebalu je psací stroj, které zbožňuju. :D

Ono je celkem jedno, teda, ne jedno, ale vede to ke stejnému efektu - pokud jíš moc nebo pokud jíš málo, nabíráš tak jak tak. Hodně lidí musí ironicky začít jíst víc, aby zhubli. A taky je to hodně o té pravidelnosti jídel. A o tom složení, samozřejmě.
Jo, ty tuky, to mi povídej. Z toho jsem taky byla vždycky nešťastná. Ale trochu jsem si pak ty hodnoty upravila - snížila jsem o třetinu sacharidy a trochu navýšila tuky, tak o 10g cca myslím. A vyhovovalo mi to a hubla jsem. Protože fakt si stačilo dát jeden nějaký sýr nebo tak a už mi to skočilo do červených hodnot. Ty tuky jsou vždycky s toleranci strašně nízko.

Jo, problém želatinových a rosolovitých stehen a zadku mám taky! :D A teď, jak už se nehlídám, i to břicho zas začalo narůstat... :D Ach jo. :D Sice chodíme na dlouhé procházky, semtam běhám a trénuju to agility, ale při té pravidelnosti mi přijde, že si to tělo na to zvyklo jako na standard a tak když mám na chvíli neaktivních pár týdnů, hned zas vidím, že ten objem narůstá. Člověk si pak říká, k čemu to všechno je! :D Ale zase mamka je taky docela oplácaná, takže geny asi dělají taky hodně...

...ehm a opakuju, na tobě jsem si žádných takových třesoucích se částí nevšimla. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama