24. března 2017 - kastrační psychóza, nákupy a F410 made me go back

25. března 2017 v 11:45 | Soulless |  Bestiální dny
Ahoj.
Překvápko!
Soulless si zase píše blog.
Proč? No to je jednoduché... Moje F410 mě zase vrátila zpátky. Tedy, nazývejme věci pravými jmény. Moje panická porucha. Nemá smysl si lhát - panika je zase tu, v plné síle. Soulless je zase zpátky na blogu. V dost omezené síle.
No, ono se to zase nějak zlepší, víte co. Ale vypsat se je fajn. Kór když tak nějak doufáte, že zrovna vám se tyhle cyklické návraty vyhnou. Haha, Soulless, co si sakra myslíš, že jsi zač? Superhrdinka?
(Jsem jednorožec a mořská už-nějaký-ten-pátek-ne-panna. To bylo laciný.)


24.3 byl termín Mufovy kastrace.
Jasně, vy, co mě neznáte osobně vlastně neznáte ani Mufa.


Tak tohle je Muf, alias Muffin, alias Mufínek alias pan Mufoslav.
Jednoduchá a rychlá historie - prost ějsme se zamilovali do koťátka z chovky, ze které už máme Fattišku. Já jsem ho potřebovala, přemluvila jsem přítele, že ho prostě POTŘEBUJEME a bylo to. Máme Mufínka. Už nějaký ten pátek. A fakt jsme ho potřebovali. Je to fakt ďábel miláček.
To je asi tak vše, co potřebujete vědět o Mufovi.
Můžem dál!

No, takže Mufík měl termín kastrace a já co? E410 Paniku v plném proudu.
I kastrace sama o sobě by mi asi způsobovala dostatečnou nervozitu, takže si k tomu přidejte ještě paniku. Bum!
Do poslední chvíle jsem si myslela, že to raději přečkám v posteli, ale nakonec se tak nestalo - na poslední chvíli jsem se oblékla a jela taky. Měla jsem pocit, že tohle bych v posteli teda rozhodně nepřežila. O samotě?! NIKDY.

Cestou tam jsem si teda převážně povídala s Mufem, klepala se a snažila se sama sebe utvrdit v tom, že to, že se mi motá hlava je jen panika, rozhodně ne nějaká smrtelná nemoc, kvůli které umřu dřív, než se ocitneme v Hlučíně.
No, nakonec jsme to teda přežili všichni, i když si nedám vymluvit, že někteří z nás rozhodně měli namále.

V čekárně před ordinací jsem chodila asi jako tygr v kleci a nenechala se přemluvit, abych si sedla.
Asi se to neobešlo úplně bez hluku, protože po chvíli si od nás Mufa převzala milá sestřička, dala mi klíče od WC a poté nás poslala asi na hodinu a půl pryč. Prý to bude určitě lepší pro moje nervy. No jo... a na moji peněženku nemyslela?!


Já sice teda letos nehubnu do plavek, ale tloustnu do kruhu... jenže najíst se? Když je můj kocour na sále? No, to teda moc nejde. Nakonec jsem se teda odbyla bavorským vdolkem. Bavorský vdolek je asi jeden z nejlepších sladkých druhů pečiva na světě. Mimochodem, taky to tak máte? Že když jste na nervy, dostanete do sebe jenom megaprasárny?!


Harry to tak nemá. Proto jsem vzala svoji supercool kartičku s delfínkem a šla do bankomatu a pozvala ho do restaurace. Zveme se tak nějak na střídačku. Restaurace se jmenovala Radniční sklípek a moc se nám líbila. Podmínky správné restaurace podle mě jsou dost jednoduché a jsou to takové všeobecné věci dle kohokoli s touhle suprovou nemocí. Tedy - restaurace byla tichá, poměrně tmavá a bylo v ní málo lidí. Mohla jsem si vybrat stůl v koutě, ze kterého jsem měla dobrý výhled na celou místnost. WC bylo blízko. Harry má samozřejmě také svoje kritéria. Nejsou zrovna těžká na splnění. Restaurace nabízela jídlo i nealko pivo. Oba jsme tedy byli spokojeni.
Personál byl poměrně v pohodě, já mám sice raději ještě o něco milejší přístup, ale nemůžu říct, že by na nás byli zlí, nebo tak něco. Já jsem si vybrala ledový čaj s broskvovou příchutí a byl opravdu dobrý. Harry si vybral nealkoholické pivo a rib eye steak v pepřové omáčce s americkými brambory. Jídlo bylo opravdu rychle a krásně vonělo. Svolila jsem, že zkusím kousek steaku, ačkoli nejsem zrovna "masová". Byl prostě... steakový, no. Ale omáčka a brambory byly opravdu dobré, to zase ano.

Taky jsem nakupovala. Navštívili jsme pár malinkatých obchůdků na náměstí.
Mám asi raději obchodní centra (pokud tam nemusím být sama a není tam moc lidí), ale musím přiznat, že i tyhle drobné obchůdky mají své kouzlo.
Našla jsem tam pár krásných věcí, a to třeba úžasnou knížku na recepty v kroužkové vazbě. Už jsem jich měla v rukou hodně, ale tahle mě opravdu okouzlila, je hrozně roztomilá! Nakonec jsem koupila dvě - jednu pro sebe a jednu pro svou nejlepší kamarádku k narozeninám. Má narozeniny až v červnu, ale to nevadí, já už pro ni stejně mám všechny dárky :D ! Jsem v tomhle sama? Když vidím něco, co se perfektně hodí jako dárek, kupuju to, na datu nezáleží. Vždycky se totiž vyděsím, že by to pak už nemuseli mít a co dalšího vymyslím?! Takže to, že mívám dárky už půlroku dopředu, není žádná výjimečná situace.


Miluju <3 Jako první recept si do ní beztak napíšu svoje proslulé ovesné sušenky, které sice znám zpaměti, ale to nevadí... Co kdybych se někde praštila do hlavy a postihla mě náhlá amnézie a já ten recept zapomněla? Tohle je vždycky třeba brát v potaz!
No, každopádně jsem ulovila ještě spoustu dalších nezbytností - třeba duhovou tužku jako připomínku dětství, malého mintového Wolkswagena brouka (protože po něm opravdu toužím), nebo taky třpytivou tvářenku od Alverde. Tvářenky jsou pro mě docela nutnost. Obvykle nemám v obličeji vůbec žádnou barvu - a pokud ano, je to většinou zelená.
Jak ostatně dokazuje i náš pradávný rozhovor s přítelem, kdy jsem se ho ptala, jestli mám podle něj růžový, či žlutý podtón pleti. Můj muž se na mě zkoumavě a dlouze zadíval. "Bílý,"prohlásil poté.
Takže snad chápete, že tvářenku opravdu potřebuju, pokud teda zrovna nechci jít na zombiewalk, nebo nepotřebuju, aby mě lidé litovali (to se taky někdy hodí). Já mám ráda tvářenky s broskvovými podtóny, jenže bohužel broskový podtón mi málokdo žere - mrtvoly ho prostě ve tvářích nemívají. Přirozeně mi teda sedí spíše ty studené - růžové, bleděrůžové a nafialovělé. Tahle Alverďácká tvářenka je něco takového.

Nakupovala jsem docela dost - ale vešla jsem se do pětistovky, takže to šlo. Navíc jsem byla přesvědčená, že za přežití paniky VENKU si tohle rozhodně zasloužím. No však to znáte. Nebo neznáte - buďte rádi.

Zbytek dne (a noci) byl docela hektický - Mufa jsme vyzvedli a jeli s ním domů, motal se a zvracel, no prostě klasika po narkóze, ale stejně mě to vždycky děsně vezme...
Naštěstí dneska ráno už se chová, jakoby žádnou kastraci nikdy neprodělal a to je hlavní :)

Uf. To je ale dlouhý článek, co?
Tak snad si ho někdo přečte a dočte...
Mějte se!

SOULLESS
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama