22. září 2016 - Stížnost na život

22. září 2016 v 11:57 | Soulless |  Bestiální dny
Tak tohle je moje stížnost na život. sebe.

"Dva večery sepisuju dlouhou stížnost na život... Chci zrušit svoji existenci, bylo toho víc než dost!"
Tak nějak se to zpívá v té písničce, ne? A pak ještě, že do deseti let čekám odpověď - úřední oznámení. Že pro takový jako já tenhleten svět není. Nebo tak něco.

Ne, že bych si měla ve svém životě tak úplně na co stěžovat. To teda ani nemám v plánu. Totiž stěžovat si na život. Ale na sebe? Na sebe si snad stěžovat můžu... nebo ne?



Abyste tomu rozuměli - protože do hlavy mi přece jen nevidíte.
Zrovna včera jsem narazila na článek, který jsem si vdeníčkovala do jednoho ze svých mnoha blogů přesně v patnácti. Na tom by asi nebylo nic divnýho. Blogů jsem měla hafo a myšlenek teda taky. Psát a psát - to mi nikdy nedělalo problém. A asi to bylo jediné, na co jsem kdy měla nadání. Takže jestli si myslíte, že na to nadání nemám... proboha, neříkejte mi to.
Nikdy jsem totiž nebyla krásná ("Ach, děvče, na tobě se ta příroda ale vyřádila!" říkávala mi kdysi máma.), kdovíjak chytrá taky ne. Nikdy jsem nebyla dost dobře vychcaná a vypočítavá na to, abych si mohla nasadit kontaktní čočky, odbarvit si vlasy na kurví blond, nalepit si přes modrý kontaktní čočky dlouhý umělý řasy, hihňat se a sbalit chlapa, který by mě mohl živit. A já bych se mu odvděčovala tím svým tupým chichtáním a sexem samozřejmě.

Jo, tak tohle mi nikdy nešlo. Blond vlasy se mi z celé mé duše na mě nelíbí (protože bych vypadala jako lehká holka. Pokud ty, co čteš tenhle článek, jseš blondýna, věz, že nic proti blondýnám nemám. Jen na mě je ta blond taková... No taková kurví!). Nedokázala bych se hihňat a nedokázala bych spát s chlapem bez lásky. Nedokážu si sundat velký brýle, nezvládám utajit, že moje oči jsou tak hloupě zelený. Nehodlám se mučit hodinama v posilovně kvůli břišákům, neumím si správně vystavit prsa do výstřihu. Neumím toho spoustu.
Jsem asi trochu ztracená.

Někdy kolem patnácti jsem chodila se svým prvním klukem. Viděl svět jako já - bez zbytečné krutosti a násilí (no jo, tohle se pak trochu podělalo, ale vo tom zase jindy).
Nesnášel ten hnusný konzum, lidi, co pořád běhali a hrabali hromadu peněz a věcí. Hnusilo se nám to.
Byli jsme krásnej páreček, takový ti free hippie lidi. Víte co. S copánkama, dredama, peříčkama a batikovanýma tričkama. Cvoci baštící tofu.
Měla jsem svou lásku, svý copánky, svý žebradlo a šperky ze dřeva. Měla jsem svoje přesvědčení.
Chtěla jsem milovat svýho muže, sebe, svůj život, lidi a zvířata a prostě všechno.

Hm, vlastně to bylo docela hezký. Proč jsem se teda tak změnila?
Přečetli jste si ty moje původní sny? Odkaz máte na začátku článku...
Tak teď vás uvedu do děje.
Střih.

O PĚT LET POZDĚJI

Já jsem... pořád asi já.
Pořád mám nějaký svoje životní hodnoty. Po menším kolapsu na Nový rok jsem se vrátila ke zdravému životnímu stylu. Ale co se to se mnou stalo?
Mám tři kočky. Moc dobře si pamatuju, proč jsem tenkrát chtěla psa. V partě jsme měli holčinu, která měla knírače a všude ho vodila s sebou. To se mi líbilo. Líbil se mi takový vztah mezi zvířetem a člověkem, kdy ona ho měla u sebe prakticky pořád, i v práci. Pes skákal radostí, kdykoli měl naskočit do cestovní taštičky a poslouchal ji na slovo.
To se mi líbilo.
Přesto nemůžu zapřít, že jsem spíš kočičí duše. Líbí se mi, s jakou sebejistotou si kočka hraje s člověkem. Vlastně vás nepotřebuje. A dá vám to moc dobře najevo. Moje kočky asi neví, že konzervy se neotvírají samy.
Kočičí nezávislost je mi blízká a vždycky ji budu obdivovat.
Miluju tě, ale nemusím tu s tebou být.
Ne proto, že bych tě potřebovala.
Prostě chci být s tebou.
Tak je to hezký.

Takže jsem stejně skončila u koček. To by mě teda trápilo nejmíň.

Co mě trápí víc, to jsou ty moje další ideály.
Tak například dům. Chtěla jsem bydlet na kraji města - a v hezkém starém domě. Teda určitě ne v rozpadajícím se paneláku v centru Ostravy, který sice starý je, ale hezký, to teda určitě ne.
Chtěla jsem mít sousedy, kteří se zdraví a vědí o sobě takové ty maličkosti, jako jak se jmenuje vás pes a kolik máte dětí.
Určitě jsem si nepředstavovala, že budu sotva znát sousedy na patře a přibližně jednou měsíčně se tu zjeví sociálka, aby se ptali na zanedbané děti z Xtého patra, který ani neznám, nebo ještě hůř, Svědkové Jehovovi, kteří se mi chtějí vnutit do bytu a krmit mě kecy o lásce k sobě a k životu a tak dále.

Snila jsem o životě mezi barevnými stěnami, v bytě, ve kterém bude všechno tak duchovní, že pro všechno duchovno nezbyde místo ani na postel a na sedačku. Brrr - to jsem nemyslela na pavouky, když jsem si tohle plánovala?
A kdybych neměla kromě vchodových dvěří žádné jiné, docela by mě zajímalo, jak by si u nás šla odskočit návštěva a podobné nesmysly. A ještě víc by mě zajímalo, jak bychom to s přítelem přežili při sexu, když všechny tři chlupaté šelmičky naprosto baží po tom, lovit, co se hne pod peřinou.
Ale tak já vlastně chtěla mít tu čivavu, žejo...

Chtěla jsem s láskou a umem vařit pro svého přítele a třeba i svý přátele.
Teďkom obracím na pánvi hranolky a žampiony obalený v hrašce, velkej vrchol svého kuchařského umění a trápím se. Trápím se, že jsem se odcizila svému krásnému ideálu a trápím se ještě víc, když vidím, že mi ten konzumní život vlastně celkem vyhovuje.
Je to vůbec normální, vzdálit se takhle sama sobě? Může být vůbec jeden člověk v průběhu pěti let takhle změněnej?
Asi je - znáte to, stane se z vás ta další cihla ve zdi.
Another brick in the wall.

Kruci. Já nechci bejt cihla ve zdi!
Teda, ono to asi není tak zlý. Ale vždycky to vypadá strašně zle, když bilancujete dvacet let svýho života a rejpete se přitom v pánvi s hranolkama.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama